9.5. 2003

Budíček byl stanoven na 7.00 hodin, ale Lenka vstala opět o půl hoďky dříve, aby se dala do kupy. Po snídani na nás čekal před lodí autobus a cestou přes Luxorský most, který střeží dva sokoli, jsme se dostali na západní břeh Nilu. První zastávkou byly dva Memnonovy kolosy. Sochy vysoké 18 metrů. Za malý bakšiš jsme se nechali vyfotit s jedním Egypťanem. Velké veselí v nás probudil místní domorodec nesoucí pod paží svazek cukrové třtiny a v druhé ruce nesl ještě jeden, který vesele okusoval a žvýkal.

Poté následovala prohlídka Údolí králů. Naštěstí jsme tam přijeli celkem brzo, tedy kolem deváté, ale i tak tam byl pěkný pařák. Byly nám rozdány vstupenky a od parkoviště nahoru do údolí nás na prohlídku vyvezl vláček. Každý návštěvník Údolí králů má možnost navštívit tři hrobky. My jsme si vybrali po doporučení naší průvodkyně jednu, ke které se stoupalo po příkrých schodech. Uvnitř bylo nedýchatelno a vedro jako v sauně. Na konci, až dole seděl Egypťan s větrákem, asi pro případ, že by někdo z těch slabších návštěvníků omdlel. Jako třetí a poslední hrobku jsme si vybrali hrobku s mumií, ale bohužel jsme nepochopili vysvětlení místního policajta a vlezli do jiné hrobky, kde byl jen žulový sarkofág a do další jsme již nemohli, ani když jsme nabízeli bakšiš nebo dá-li se to tak říci, úplatek.

Cestou zpět bylo 50 stupňů ve stínu. Opět jsme sjeli vláčkem k autobusu a jeli k chrámu královny Hatsepšut. Zde jsme poznali jaký uplatňují Egypťané fígl, aby nahnali turisty k prodejcům. Ačkoliv autobus zastaví 10 metrů od vstupu do areálu, nesmíte přelézt plůtek a musíte projít uličkou kolem otravných prodejců. Co krámek to minimálně jeden nahaněč. Nedá se vůbec projít, nabízejí alabastrové (falešné) sošky, vodu, filmy do foťáku a samozřejmě různé hadry. Chrám byl sice nádherný, ale to vedro, uf... S nezbytnou lahví teplé vody se to ale určitě dá zmáknout.

Nakonec jsme skončili v alabastrové dílně. Jedině zde může člověk koupit pravou a nefalšovanou alabastrovou sošku a ne jen nějakou sádrovou imitaci. Čtyři maníci zde opracovávali alabastr. Samozřejmě každý prováděl jinou operaci, aby autobus cizinců poznal, jak těžká  práce to je. Poté nás zavedli do prodejny, kde nám podávali jako občerstvení ibiškový čaj, jinak zvaný karkádový, moc osvěžující. Před obchodem už malí kluci nabízeli kousky alabastru za bakšiš. Já dal dětem žvýkačky a málem mi utrhaly ruce. Jeden kolega z autobusu koupil venku před obchodem skarabea a samozřejmě sádrového. Když ho o tom jeden z prodejců názorně přesvědčil, tím, že mu ho odřel, řekl, že je mu to jedno, protože to je jenom pro tchýni. Je fakt, že naoko to vypadá úplně stejně jako originál a rozhodně je to mnohem levnější.

Po obědě se ti otrlejší šli smažit na horní palubu na pláž a strávili tam odpolední siestu. V šest hodin jsme vyrazili na večerní prohlídku Luxorského chrámu. Cestou nám zastavili ve zlatnictví, kde byl k mání opět čaj a samozřejmě nepřeberné množství zlata a stříbra. Nic pro mě a Lenku. Hned vedle tohoto luxusního obchodu byla špinavá ulice chudých. Bosé děti s ukrutně špinavýma nohama i vlasama se rády za bakšiš či žvýkačku nechají vyfotit. Všude tolik humusu a špíny.

Před Luxorským chrámem nám průvodkyně rozdala vstupenky a slunce začalo pomalu zapadat. Na celý areál byl opravdu úchvatný pohled. Vše bylo osvětlené, tajemné a nádherné. Nic hezčího jsem zatím neviděl. Z chrámu jsme odcházeli již za tmy. Jen kdyby ti otravní hlídači stále někam nelákali. V Egyptě i policista bere bakšiš, i oni Vám ukazují nejkrásnější zákoutí a skrytá místa, dokonce Vás pustí i tam, kam se normálně nesmí, t.j. za ceduli nevstupovat. Ale jen za bakšiš. Bakšiš je prostě bakšiš!

Nazpět jsme šli zadem, abychom zažili nějaké to vzrůšo z nočního života v Luxoru. Ulice byly docela dost rušné, neustále zde houkala neosvětlená auta a chaoticky zde přebíhali chodci. Prodavači lákající nás do obchodů, drožky, žebrající děti, psi, no prostě správný mumraj. Lenka upoutávala pozornost svými šaty s odhalenými zády. Divné, ale hlavně u žen a dětí. Poslední zastávkou byla pasáž, která spojovala obě souběžné ulice. Procházka nočním Egyptem je prostě vždy zážitkem.

Při večeři nám předvedli místní kuchaři a číšníci trochu muziky s kuchyňským nářadím. Na palubě byl totiž jeden egyptský pár a ten zřejmě slavil první výročí svatby. Pokračováním bylo vystoupení břišní tanečnice a tanečníka v ohromných kulatých sukních. Následovalo posezení s přáteli od stolu a popíjení egyptského vínka. Na závěr večera, již za úplné tmy, jsme se přesunuli na horní palubu desinfikovat slivovicí naše útroby. Dali jsme napít také místnímu zaměstnanci lodě. Slivovice mu chutnala, ale fernet asi moc ne. Když ho vypil pěkně koulel očima a kolega to dovršil tím ať mu řekneme že se Fernetu u nás říká lak na rakve:-).  Docela se mu dalo rozumět. Vyprávěl, že je z Asuánu a hlavně se honosil tím, že není Egypťan, ale Nubijec. Ten rozdíl je asi jako mezi námi a Slováky. Jsou hrdí na svůj původ.